ÚNOR 2025

V návaznosti na zveřejnění dokumentu Kompas konkurenceschopnosti pro EU, který vypracovala Evropská komise, bychom rádi vyjádřili naše obavy ohledně ekonomického směřování Unie, tedy ohledně nastavení politiky konkurenceschopnosti, v nadcházejícím pětiletém období. Kompas konkurenceschopnosti vychází z analýzy uvedené v Draghiho zprávě, ta však popisuje příčiny, proč Evropská unie zaostává za Spojenými státy a asijskými zeměmi, tedy konkrétně identifikuje některé klíčové faktory zpomalující konkurenceschopnost, ale zůstává otázkou, zda navrhovaná řešení skutečně odpovídají realitě současného evropského trhu, a zda poskytují adekvátní nástroje pro skutečné zlepšení situace, tedy zda se podnikatelské prostředí navrhovanými nástroji může ozdravit.

Administrativní zátěž a neúměrné regulace

Rostoucí administrativní zátěž a stále složitější regulace jsou pro naše odvětví vážným problémem. Ačkoliv je pochopitelné, že regulace musí reflektovat moderní výzvy, jako je digitalizace a ochrana dat, je nutné si zároveň zachovat rovnováhu mezi regulací a reálnými podnikatelskými potřebami.

Zejména množství nových požadavků na reportování a zavádění rozsáhlých compliance systémů, jak je to například v případě ESG povinností, se stává neudržitelným a odčerpává stále více zdrojů podnikatelů. Je třeba tyto povinnosti směřovat nikoliv plošně, ale spíše cíleně, aby se uplatnily pouze tam, kde to může mít reálný přínos. Je třeba si uvědomit, že podnikatelé (v celém digitálním ekosystému) jsou povinni mimo běžné compliance v užším slova smyslu zavádět další systémy compliance, např. pro zajištění kompatibility s výše uvedenými ESG povinnostmi, povinnostmi podle GDPR, NIS2, nařízení o politické reklamě, Due diligence směrnice apod. To vytváří enormní tlak a náklady na podnikatelské subjekty, navíc pod hrozbou drakonických sankcí.

Navíc v těchto předpisech nejsou dostatečně rozlišovány povinnosti podle velikosti dotčených subjektů (viz níže). Zároveň jsou různé povinnosti aplikovány na případy, kdy to není vůbec vhodné. Jedinými, kdo z takových předpisů profituje, jsou pak ve skutečnosti poradenské společnosti, které využívají obav podnikatelů z vysokých pokut. Pokud bychom měli uvést příklad z našeho oboru, pak je jím u ESG a sledování uhlíkové stopy např. požadavek na zahrnutí všech dodavatelů do reportovacího řetězce, bez ohledu na relevanci a faktický přínos, což nevede k efektivním a smysluplným výsledkům. Jako konkrétní příklad absurdní regulace je možné uvést nutnost reportovat uhlíkovou stopu reklam vysílaných v televizi, která v kontextu mediálního sektoru postrádá praktický smysl. Výpočty takovéto uhlíkové stopy významně zatěžují dotčené provozovatele vysílání a přitom jsou fakticky dopady TV vysílání na celkovou uhlíkovou stopu minimální a ještě menší jsou dopady reklam v takovém vysílání obsažených. U řady vysílatelů se tak záměr prospět životnímu prostředí přeměnil spíše na obavy, aby jejich výpočet uhlíkové stopy reklamy (který musí být již z principu u jednotek typu odvysílaný reklamní spot velmi nepřesný) neukázal pro jejich byznys vyšší stopu než u konkurence (např. díky odlišné metodice), což by pro ně znamenalo vážnou nevýhodu na trhu a odklon reklamních klientů, aniž by to jakkoliv pomohlo životnímu prostředí.

Dalším příkladem nepromyšlené regulace mohou být některé povinnosti podle DSA. Zde jsou např. i menší společnosti provozující online platformy povinny hlásit případy moderace obsahu do databáze vedené Evropskou komisí. Přitom tato databáze obsahuje díky VLOPs za pololetí cca 10 mld. záznamů, proto jejich doplnění o pár stovek hlášení od menší platformy nemá žádný faktický význam. Taktéž je možné poukázat na úpravu mimosoudního řešení sporů v DSA, která má svojí naprosto nevhodnou a nelogickou konstrukcí potenciál významně zhoršit podmínky podnikání pro menší společnosti v tomto odvětví. Taktéž další povinnosti, např. nadměrného odůvodňování či odstraňování obsahu v rámci systému notice & action, jsou v praxi velmi zatěžující. Zejména u VLOPs je pak na zváženou rozsah povinností (ať již v rámci zákonných povinností podle DSA či soft law na jeho základě vytvářeného) k odstraňování obsahu, který není přímo protiprávní.

V neposlední řadě je třeba zmínit také jeden problém, se kterým se setkáváme stále častěji, a to je zpřísňování výkladu právních předpisů díky změnám výkladu regulačních či dozorových orgánů nebo Soudního dvora EU. Typickým příkladem může být výklad GDPR, který je neustále zpřísňován. Jedná se např. o výklad pojmu nezbytnosti, posuzování cílené reklamy apod. Z pohledu byznysu se zdá, že regulační orgány a soudy někdy jsou zcela odtržené od reality a nejsou schopny přijmout, že i byznys potřebuje určitý prostor pro to, aby mohl inovativně podnikat. V takovéto situaci se naplnění cílů strategie Digitální Evropa stane pouze chimérou. Ze strany orgánů EU sice často vidíme samochválu o tom, jak se některé právní předpisy EU staly vzorem pro další země (GDPR, DSA apod.), ovšem při tom je přehlíženo, že ostatní státy se snaží poučit z našich chyb a koncipovat své vlastní předpisy tak, aby nebránily rozvoji podnikání a společnosti a nacházely vyvážený vztah mezi ochranou práv občanů a ekonomikou.

Problematika podpory malých a středních podniků

S výše uvedeným souvisí další problematický bod, a to je rozlišení povinností uložených jednotlivým podnikům podle jejich velikosti. Naše asociace kupříkladu sdružuje nejvýznamnější komerční vysílatele v České republice, kteří na národní úrovni patří mezi velké podniky. V unijním měřítku je však naše velikost s ohledem na unijní trh a náš vliv na něj nevýznamná, Česká republika je menším unijním státem, který se nemůže srovnávat co do velikosti s mnoha jinými členskými státy. V kontextu celosvětového trhu a srovnání s giganty typu Google a Meta je pak význam našich členů zcela zanedbatelný.

Proto v kontextu unijního mediálního trhu považujeme za zásadní upozornit na nespravedlivý přístup k podpoře různých typů podniků. Zatímco malé a střední podniky jsou kontinuálně podporovány jak na unijní úrovni, tak i prostřednictvím národních programů financovaných z evropských fondů, chybí dostatečná podpora pro větší národní poskytovatele, zejména v malých členských státech, jako je Česká republika. Tento rozdíl v přístupu není v souladu s principem spravedlivé soutěže a vyváženosti a měl by být přehodnocen. Velcí poskytovatelé, kteří se nacházejí na rozhraní mezi malými národními subjekty a globálními hráči, by měli mít zajištěnu spravedlivou podporu a rovné podmínky v rámci unijního trhu, nikoli být znevýhodněni pouze proto, že dosáhli určité velikosti.

Nutnost zachování národní diverzity v mediálním sektoru

Evropská komise opakovaně hovoří o výhodách jednotného trhu, ale v případě mediálního sektoru je nezbytné zachovat národní diverzitu. Jednotný trh nemusí v každém případě sloužit jako univerzální všelék pro všechny sektory, zvláště v oblasti médií a kulturního a kreativního průmyslu obecně. Tento průmysl je silně vázán na národní specifika a hodnoty a je důležité, aby tyto byly zachovány. Mediální sektor v jednotlivých členských státech je různorodý a zohlednění těchto rozdílů je klíčové pro zajištění kvalitního a vyváženého mediálního prostoru v celé EU.

Ochrana hospodářské soutěže a její důsledky

V této souvislosti je také nutné zmínit problematiku ochrany hospodářské soutěže, která by v některých případech mohla být vnímána naopak jako faktor působící proti konkurenceschopnosti. Nedávná legislativa jako je EMFA (Evropský akt o svobodě sdělovacích prostředků) a další regulace, které v sobě obsahují i úpravu ochrany hospodářské soutěže, mohou mít neúměrné dopady na konkurenceschopnost tradičních poskytovatelů – vysílatelů. V obecné rovině rozličné ochranné regulace v mediálním sektoru, které stále více regulují již dostatečně regulovaný sektor tradičních hráčů, jsou nežádoucí, protože mohou vést k zablokování vzniku efektivní konkurence pro mimoevropské nadnárodní hráče – kupř. globální platformy.

Hodnocení efektivity nové legislativy

Evropská komise uvádí, že nové právní předpisy jako DSA, DMA (Zákon o digitálních trzích), EMFA nebo AI Act přispěly k efektivnímu fungování trhu. Nicméně toto tvrzení vychází pouze z teoretických předpokladů a nebere v úvahu skutečnou praxi a výsledky těchto předpisů, které jsou zatím jen krátce účinné, případně jsou ve fázi implementace. Tedy doba, po kterou byly tyto zákony v platnosti, je příliš krátká na to, aby bylo možné objektivně vyhodnotit jejich přínos pro trh, a proto je předčasné je označit za úspěšné. K tomu přistupuje problém zmíněný výše se zpřísňováním výkladu těchto předpisů prostřednictvím stanovisek regulačních orgánů a judikatury.

Proto považujeme za velmi nešťastný aktuální trend, kdy zejména Evropská komise de facto ihned po přijetí či implementaci nového předpisu začíná pracovat na jeho rozšíření, doplnění či přímo další regulaci pro tento sektor. K tomu dochází v situaci, kdy dopady a účinky původní legislativy nejsou (a ani nemohou být) jakkoliv objektivně zhodnoceny a není možné určit, zda je nutné novou legislativu vůbec přijímat. Veřejné konzultace připravované Evropskou komisí umožňují díky své konstrukci dotčeným úředníkům vyvodit z nich de facto libovolné závěry.

Musíme zdůraznit, že v prostředí digitální ekonomiky se v posledních 7 letech (v principu od přijetí GDPR) nacházíme ve stavu permanentní implementace nových předpisů, což je velmi vyčerpávající.

Stanovení pokut a ochrana podnikatelských subjektů

Pokud jde o stanovení pokut v rámci evropské regulace, považujeme za nezbytné, aby výše pokut buď snížila (či alespoň více diferenciovala) nebo se tato pravomoc vrátila zpět na národní úroveň. Evropská komise by měla usilovat o snížení pokut, které jsou často likvidační, a členské státy by měly mít možnost rozhodovat o výši pokut na základě místních podmínek a specifik. Tento přístup by umožnil zohlednit skutečné možnosti podniků a předejít situacím, kdy je podnikání v EU ohroženo nadměrnými sankcemi, které nepodporují, ale naopak podkopávají konkurenceschopnost.

Pro slušné podniky je výše sankcí nejen motivací pro snahu dodržovat daný předpis, ale často bohužel i motivací vůbec na daný trh nevstupovat, protože compliance riziko spojené s tak drastickými pokutami (často počítanými v procentech z obratu celé skupiny) je příliš vysoké.

Navíc je zde opět problematický výklad pro stanovování pokut. Příkladem zcela nepovedeného stanoviska v této věci jsou např. Pokyny EDPB 04/2022 k výpočtu správních pokut podle GDPR, které de facto mechanicky vycházejí z obratu dotčeného podniku, aniž by např. umožňovaly hned v první fázi omezit základ pro výpočet pokut i podle toho, jak velká část obratu podniku je dosahována při činnosti, v jejímž rámci došlo k porušení GDPR.

Zajištění rovnováhy mezi státní a soukromou regulací

Nemůžeme souhlasit s dalším přenášením státní dohledové činnosti na soukromé subjekty, které se stávají odpovědnými za vymáhání regulace a ukládání sankcí, navíc s povinností oznamovat svá vlastní porušení právních předpisů dozorovým orgánům (jako to např. předpokládá GDPR či NIS2).

Zároveň často dochází k tomu, že díky neschopnosti státu vymáhat vlastní pravidla na těch, kdo je porušují, je raději povinnost pečovat o dodržování právních předpisů přenášena na další články dodavatelského řetězce, bez ohledu na to, zda mají reálnou možnost porušení předpisů ze strany svého smluvního partnera odhalit.

Tento trend je neudržitelný, jak ukazuje například Zákon o regulaci reklamy, která se v některých případech přenáší odpovědnost za obsah reklamy na šiřitele či na subjekty v celém dodavatelském řetězci, což vede k jejich nadměrné zátěži a právní nejistotě. Zejména v digitální oblasti, kde šiřitel často ani předem neví, jaký bude obsah reklamy do jeho tzv. digitálního inventory umísťované zadavatelem a de facto se to ani nedozví, postrádá tato regulace jakýkoliv reálný smysl.

Zdanění platforem

Pro zajištění rovného konkurenčního prostředí v audiovizuálním průmyslu je nezbytné přímo na evropské úrovni vyřešit otázku zdanění platforem, což je klíčové pro zrovnoprávnění všech aktérů. Aktuální stav, kdy národní (lokální) poskytovatelé čelí odlišnému zdanění než mimoevropské subjekty, vytváří nevyvážené podmínky. Příkladem je situace, kdy platformy jako AVOD (ad-supported video on demand) podléhají zdanění, zatímco některé nezdaněné platformy z třetích zemí mají výraznou konkurenční výhodu, když zdaňovány takto nejsou. Tento rozdíl ve zdanění při poskytování identických služeb vede k nerovnosti mezi evropskými a mimoevropskými poskytovateli a negativně ovlivňuje konkurenceschopnost celého evropského trhu. Apelujeme tímto na Evropskou komisi, aby přípravou jednotného zdanění pro všechny aktéry zajistila spravedlivé podmínky pro podnikání a konkurenci v audiovizuálním sektoru.

Navrhované úpravy Směrnice o AVMS

Nejdůležitějším předpisem pro provozovatele vysílání a audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání je Směrnice o AVMS. Máme za to, že by v ní měly být provedeny následující změny:
• Audiovizuální obchodní sdělení propagující legální produkty (alkohol, HFSS potraviny, potenciálně hazardní hry) mohou být důležitým zdrojem příjmů pro poskytovatele audiovizuálních mediálních služeb. Máme za to, že by se v zájmu zachování konkurenceschopnosti televizního vysílání a AVMS na vyžádání vůči jiným médiatypům by Směrnice o AVMS měla být upravena tak, aby cílem kodexů povinně nebylo úplné omezování vystavování nezletilých takovým obchodním sdělením (čl. 9 odst. 3 a 4 Směrnice o AVMS). Máme za to, že postačí, pokud se samoregulace a koregulace soustředí především na obsah takovýchto obchodních sdělení, a to právě i v kontextu cílové skupiny takové reklamy.
• Vzhledem k nevyjasněnosti pojmu „potraviny a nápoje obsahující živiny a látky s výživovým nebo fyziologickým účinkem, zejména tuk, nasycené tuky, transmastné kyseliny, sůl nebo sodík a cukry, jejichž nadměrný příjem v celkové stravě se nedoporučuje“ a potenciálnímu masivnímu dopadu omezování obchodních sdělení podporujících takovéto produkty na mediální trh a konkurenceschopnost televizního vysílání a AVMS na vyžádání navrhujeme regulaci obchodních sdělení na tyto produkty ze Směrnice o AVMS zcela vypustit (čl. 9 odst. 4 Směrnice o AVMS).
• Pokud se jedná o zpřístupňování pořadů, navrhujeme, aby byl článek 7 Směrnice o AVMS výslovně doplněn o možnost, že členské státy budou zpřístupňování pořadů jakýmikoli prostředky, včetně technických, podporovat finančně i jinými způsoby.
• Dáváme ke zvážení, zda by povinnosti dle článků 13 a 16-18 Směrnice o AVMS, tykající se podpory evropské a nezávislé tvorby, neměly být odstupňovány dle sledovanosti a obratu tak, aby se vztahovaly v současném plném rozsahu jen na velké poskytovatele audiovizuálních mediálních služeb.

Závěr

Pro zajištění konkurenceschopnosti EU v nadcházejícím období je nezbytné, aby byla zachována flexibilita a vyváženost jednak mezi jednotným trhem a národními specifiky jednak mezi právy uživatelů služeb a jejich poskytovateli, přičemž mediální sektor by měl zůstat chráněn před příliš rigidními a nevhodnými regulacemi.

Legislativa, která by měla skutečně podporovat tržní soutěž, by měla brát v úvahu realitu a potřeby různých trhů, a být neustále monitorována a po zralé úvaze přizpůsobována aktuálním výzvám.

Věříme, že hlavní poselství, které jsme v kompasu identifikovali, tedy tezi „nemůžeme postupovat tak, jako doposud“, bude naplněno i konkrétními kroky, které přispějí k přívětivějšímu podnikatelskému prostředí, z něhož bude následně benefitovat celá společnost Unie, včetně budoucích generací.